Učíme se znovu zpívat. Tančit. Nosit sukně. I ty dlouhé. Učíme se, jaké to je být ženou. 
Učíme se ale i jak vědomě chodit? Co je to za blbost? Že na chůzi není nic speciálního? Je to něco tak přirozeného, co se samo prostě děje, že nad tím ani nemusíme přemýšlet? A co dalšího se tak nějak děje samo, bez úsilí?
Naše generace žen si doslova sedla. Sedla si na zadek. A zapomněla na to, že největší naší přirozeností není tančit- kolik hodin denně tančíte? Není zpívat- kolik hodin v denní rutině zpíváte? Ale je to chůze, i když to tak v realitě dnešních dnů nevypadá.
Bohužel jsme si z různých důvodů sedly- kvůli práci, kvůli dětem, kvůli běžným věcem. Dříve se tolik hodin nesedělo. Ani generace našich babiček, maminek tolik neseděla jako my. Když si sedly, tak si to uvědomily. I dnes můžete z jejích úst často slyšet: „konečně sedím“ nebo „to je tak příjemný, jen tak sedět a nic nedělat.“ Uvědomují si, že před tím byly dlouho na nohách a teď přichází zasloužená odměna ve formě krátkého odpočinku.
Chceš si zvědomit svoji vlastní chůzi, spojit se opět sama se sebou, plně vnímat okolí i sebe?
Řešíš něco náročnějšího a chceš s tím hnout?
Připoj se, krok za krokem objevíme cestu. Tu tvoji.