Neřídím

První vzpomínka mě vede do dětství. Jsem malá, jedu zájezdovým autobusem s rodiči k moři. Do Chorvatska. Už jsme za hranicemi, autobus zastavuje, můžeme si jít něco koupit do obchůdku. Autobus stojí nešťastně hned u silnice, příde mi, že překáží. Nikdo mě neposlouchá.

Chci jít dovnitř a podívat se na tu krásu- ovoce a zelenina na několika metrech. A ta vůně! Jsem nedočkavá, ale bojím se tam jít sama. Rodiče kouří. Stojí venku a labužnicky potahují. Koukám na ně zevnitř přes výlohu a jsem nervózní. Nevím proč. Opakovaně chodím ven: „tak už pojďte. Pojďte. Nestihnem to.“ Máma dokouří a jde dovnitř. Hlavou mi jede: „ne, něco je špatně.“ Volám na tátu: „pojď za náma. Honem!“ Nechápu svůj vlastní tlak, nepoznávám se. Nutím je. Cítím, že musíme být všichni u sebe. Spolu. Táta típá cigáro, nedokouřil, je na mě pěkně naštvanej. Stojíme všichni vevnitř v obchůdku, jsem šťastná.

Mikrosekundu na to, se přiřítí auto. Řidič se lekne překážejícího autobusu u cesty. Strhne volant přímo na obchůdek. Koukáme na to z bezpečí obchůdku, jak ve spomaleným filmu. Něco je špatně. Na to místo, kde před chvílí stáli naši, si stoupli další lidé od nás z autobusu. Nehoda. Ošklivá. Havarované auto letělo směrem k nám. Ti lidé, předtím sedíc kousek od nás v autobusu, už tam nesedí. Jsme v šoku. Převoz do nemocnice, nikdo nic neví.

Znovu nasedáme a pokračujeme dál. Pořád si v hlavě omílám: „zachránila jsem je. Zachránila jsem mamku a taťku.“ Pak mi dochází: „musel někdo zemřít místo nich? Zabila jsem je?“ Po pár dnech se dovídáme detaily. Došlo k těžkému zranění, jsou v nemocnici.

Až teď po letech, když se vracím do této vzpomínky, vím, že jsem tenkrát měla silný vhled a andělé stáli při mně. Při nás.

Vzpomínku vytěsňuji, dalších téměř dvacet let si na ni nevzpomenu. Pro malé dítě dvojí šok- na vlastní oči vidělo autonehodu, málem přišlo o rodiče, a k tomu ta podivnost s tím vhledem/intuicí- to přece nemůžu nikomu říct.

Druhá vzpomínka mých osmnáctin

Druhá vzpomínka- je mi osmnáct. Den před Silvestrem jedeme na chatu, já a mí přátelé. Jsem dva páry, převážím s sebou televizi (jo, tu velkou, těžkou, černou) a vezeme i mladšího bráchu kamarádky. Jen ho máme někde předat.

Silnice je zledovatělá, je mlha. Já a kamarádka si sedáme dozadu, mezi námi televize a dítě. Vepředu kluci. Rádio hraje strašně nahlas. Slyším agresivní hudbu, jedeme moc rychle. „Zpomal, zpomal. Jedeme moc rychle.“ Odpovědí je smích a zesílení rádia. Pár kilometrů za Třebíčí dostáváme smyk, čas se zpomalí. Mikrosekundu předtím dostávám z nebe rady, co mám dělat: „skloň hlavu. Chyť televizi. Drž ji.“ Nevím, kde se ve mně bere taková síla, ale zapřu se a držím, jinak by prolítla kdoví kam. Kamarádka chytá bráchu a celýho ho kryje tělem. Náraz. Auto na odpis. Lezeme ven, auto se zastavilo o betonový sloup. Necháváme auto na místě, nikomu nic není. V šoku jdeme pěšky zpět domů.

Sedím v kuchyni. Je mi hrozná zima. Houpu se a koukám do blba. Táta: „co je?“ Odpovídám: „nic tati. Nic.“ Hlavně se nepřiznat. Nepustil by mě na chatu. Říkám mu: „Asi jsme ťukli auto.“

Dělám, že nic a ještě ten den znovu všichni nasedáme do půjčeného auta. Jedeme v tichu, pomalu. Šíleně se bojím, jsem zakouslá do ruky, abych nevydávala zvuky.

Třetí vzpomínka- pár měsíců po nehodě dělám autoškolu. V Brně. Až při šesté jízdě se zjistí, že mě nikdo nevzal na parkoviště a nevysvětlil mi základy. Od první jízdy řídím v centru, začínám u Grandu. Bojím se, řídím strašně pomalu. Straší mě, že mají děcka většinou problém z nedodržené rychlosti. U mě je to přesný opak.

Pár měsíců později: „mám ho! Udělala jsem řidičák!“ Jen mi nedošlo, že mi k tomu chybí auto a sebevědomí.

Do rodinnýho auta smím jen s tátou. Nedává mě. Jezdím moc pomalu. Jezdím moc pomalu: „přidej. Přidej. No tak ho předjeď.“ Nevěřím si, sahá mi na nohu a silou mi stlačuje pedál s plynem. Jedu rychle a nechápu, co mám dělat.

Další jízda, nedokážu se rozjet v kopci na křižovatce. Za mnou kolona. Říká mi: „ty se v životě nerozjedeš. Ty se nikdy nerozjedeš. Vystup. Okamžitě si vystup.“ Obcházím auto na rušné křižovatce a rozklepaná si sedám na místo spolujezdce. Táta přebírá řízení a v tichu jedeme zpět domů.

Zaříkám se, že tohle je moje poslední jízda. Tohle nemám zapotřebí.

Čtvrtá vzpomínka- je mi dvacet. Začínám dojíždět na vejšku do Prahy. Zjišťuju, že se v autě při spolujízdě bojím. Několik měsíců jezdím a jsem zakousnutá do pravý ruky, abych nedělala zvuk. Bolest ruky mi dává zapomenout na strach.

Takhle jezdím několik měsíců, než přijdu na systém- jezdím jen s řidiči, kteří jezdí opatrně a pomalu. Eliminuju strach a pomalu zapomínám.

Na všechny vzpomínky zapomínám. Potlačila jsem je. Když se mě někdo zeptá, proč neřídím, lžu: „vždyť já to přece nepotřebuju. Jsem ve velkým městě, je tu dostupná mhd.“ Ve skrytu duše se stydím, že nedokážu něco tak obyčejnýho jako je řízení auta.

Je mi skoro 36 a díky jedné ženě zjišťuju, že jsem možná měla těžší start se svým řízením. Zjišťuju, že jsem si možná kdysi v minulosti zasloužila omluvu za nehodu, která se stala. Zjišťuju, že moje hlavní emoce spojená s řízením auta je strach.

Každá si v sobě neseme svůj příběh.