Skip to content

Stáňa Eisnerová

Průvodkyně a terapeutka pro ženy

Menu
  • Úvod
  • Nabízím
    • Konzultace
    • Léčivá terapie
    • Energetický balíček
    • Ceník
  • Blog
  • Reference
  • Kontakt
Menu

Neřídím

Posted on 17. 2. 20222. 6. 2022 by Stáňa Eisnerová

🌿 Až skoro ve svých 36-ti letech jsem se opravdově podívala na to, proč neřídím. Proč se bojím. Proč i když tak moc chci, tak to nedokážu.

První vzpomínka mě vede do dětství

🌿 První vzpomínka mě vede do dětství. Jsem malá, jedu zájezdovým autobusem s rodiči k moři. Do Chorvatska. Už jsme za hranicemi, autobus zastavuje, můžeme si jít něco koupit do obchůdku. Autobus stojí nešťastně hned u silnice, příde mi, že překáží. Nikdo mě neposlouchá.
🌿 Chci jít dovnitř a podívat se na tu krásu- ovoce a zelenina na několika metrech. A ta vůně! Jsem nedočkavá, ale bojím se tam jít sama. Rodiče kouří. Stojí venku a labužnicky potahují. Koukám na ně zevnitř přes výlohu a jsem nervózní. Nevím proč. Opakovaně chodím ven: „tak už pojďte. Pojďte. Nestihnem to.“ Máma dokouří a jde dovnitř. Hlavou mi jede: „ne, něco je špatně.“ Volám na tátu: „pojď za náma. Honem!“ Nechápu svůj vlastní tlak, nepoznávám se. Nutím je. Cítím, že musíme být všichni u sebe. Spolu. Táta típá cigáro, nedokouřil, je na mě pěkně naštvanej. Stojíme všichni vevnitř v obchůdku, jsem šťastná.
Mikrosekundu na to, se přiřítí auto. Řidič se lekne překážejícího autobusu u cesty. Strhne volant přímo na obchůdek. Koukáme na to z bezpečí obchůdku, jak ve spomaleným filmu. Něco je špatně. Na to místo, kde před chvílí stáli naši, si stoupli další lidé od nás z autobusu. Nehoda. Ošklivá. Havarované auto letělo směrem k nám. Ti lidé, předtím sedíc kousek od nás v autobusu, už tam nesedí. Jsme v šoku. Převoz do nemocnice, nikdo nic neví.
Znovu nasedáme a pokračujeme dál. Pořád si v hlavě omílám: „zachránila jsem je. Zachránila jsem mamku a taťku.“ Pak mi dochází: „musel někdo zemřít místo nich? Zabila jsem je?“ Po pár dnech se dovídáme detaily. Došlo k těžkému zranění, jsou v nemocnici.
Až teď po letech, když se vracím do této vzpomínky, vím, že jsem tenkrát měla silný vhled a andělé stáli při mně. Při nás.
🌿 Vzpomínku vytěsňuji, dalších téměř dvacet let si na ni nevzpomenu. Pro malé dítě dvojí šok- na vlastní oči vidělo autonehodu, málem přišlo o rodiče, a k tomu ta podivnost s tím vhledem/intuicí- to přece nemůžu nikomu říct.

Druhá vzpomínka mých osmnáctin

🌿 Druhá vzpomínka- je mi osmnáct. Den před Silvestrem jedeme na chatu, já a mí přátelé. Jsem dva páry, převážím s sebou televizi (jo, tu velkou, těžkou, černou) a vezeme i mladšího bráchu kamarádky. Jen ho máme někde předat.
Silnice je zledovatělá, je mlha. Já a kamarádka si sedáme dozadu, mezi námi televize a dítě. Vepředu kluci. Rádio hraje strašně nahlas. Slyším agresivní hudbu, jedeme moc rychle. „Zpomal, zpomal. Jedeme moc rychle.“ Odpovědí je smích a zesílení rádia. Pár kilometrů za Třebíčí dostáváme smyk, čas se zpomalí. Mikrosekundu předtím dostávám z nebe rady, co mám dělat: „skloň hlavu. Chyť televizi. Drž ji.“ Nevím, kde se ve mně bere taková síla, ale zapřu se a držím, jinak by prolítla kdoví kam. Kamarádka chytá bráchu a celýho ho kryje tělem. Náraz. Auto na odpis. Lezeme ven, auto se zastavilo o betonový sloup. Necháváme auto na místě, nikomu nic není. V šoku jdeme pěšky zpět domů.
Sedím v kuchyni. Je mi hrozná zima. Houpu se a koukám do blba. Táta: „co je?“ Odpovídám: „nic tati. Nic.“ Hlavně se nepřiznat. Nepustil by mě na chatu. Říkám mu: „Asi jsme ťukli auto.“
Dělám, že nic a ještě ten den znovu všichni nasedáme do půjčeného auta. Jedeme v tichu, pomalu. Šíleně se bojím, jsem zakouslá do ruky, abych nevydávala zvuky.

Třetí vzpomínka směřuje k autoškole

🌿 Třetí vzpomínka- pár měsíců po nehodě dělám autoškolu. V Brně. Až při šesté jízdě se zjistí, že mě nikdo nevzal na parkoviště a nevysvětlil mi základy. Od první jízdy řídím v centru, začínám u Grandu. Bojím se, řídím strašně pomalu. Straší mě, že mají děcka většinou problém z nedodržené rychlosti. U mě je to přesný opak.
Pár měsíců později: „mám ho! Udělala jsem řidičák!“ Jen mi nedošlo, že mi k tomu chybí auto a sebevědomí.
Do rodinnýho auta smím jen s tátou. Nedává mě. Jezdím moc pomalu. Jezdím moc pomalu: „přidej. Přidej. No tak ho předjeď.“ Nevěřím si, sahá mi na nohu a silou mi stlačuje pedál s plynem. Jedu rychle a nechápu, co mám dělat.
Další jízda, nedokážu se rozjet v kopci na křižovatce. Za mnou kolona. Říká mi: „ty se v životě nerozjedeš. Ty se nikdy nerozjedeš. Vystup. Okamžitě si vystup.“ Obcházím auto na rušné křižovatce a rozklepaná si sedám na místo spolujezdce. Táta přebírá řízení a v tichu jedeme zpět domů.
🌿 Zaříkám se, že tohle je moje poslední jízda. Tohle nemám zapotřebí.

Čtvrtá vzpomínka mě vede k mým dvacetinám

🌿 Čtvrtá vzpomínka- je mi dvacet. Začínám dojíždět na vejšku do Prahy. Zjišťuju, že se v autě při spolujízdě bojím. Několik měsíců jezdím a jsem zakousnutá do pravý ruky, abych nedělala zvuk. Bolest ruky mi dává zapomenout na strach.
Takhle jezdím několik měsíců, než přijdu na systém- jezdím jen s řidiči, kteří jezdí opatrně a pomalu. Eliminuju strach a pomalu zapomínám.
Na všechny vzpomínky zapomínám. Potlačila jsem je. Když se mě někdo zeptá, proč neřídím, lžu: „vždyť já to přece nepotřebuju. Jsem ve velkým městě, je tu dostupná mhd.“ Ve skrytu duše se stydím, že nedokážu něco tak obyčejnýho jako je řízení auta.
🌿 Je mi skoro 36 a díky jedné ženě zjišťuju, že jsem možná měla těžší start se svým řízením. Zjišťuju, že jsem si možná kdysi v minulosti zasloužila omluvu za nehodu, která se stala. Zjišťuju, že moje hlavní emoce spojená s řízením auta je strach.
Každá si v sobě neseme svůj příběh.
Já jsem se rozhodla ho přepsat.

GDPR | Obchodní podmínky

Ochrana osobních údajů

  • Facebook
  • Instagram
© 2023 Stáňa Eisnerová | Powered by Superbs Personal Blog theme