Až skoro ve svých 36-ti letech jsem se opravdově podívala na to, proč neřídím. Proč se bojím. Proč i když tak moc chci, tak to nedokážu.
První vzpomínka mě vede do dětství


Mikrosekundu na to, se přiřítí auto. Řidič se lekne překážejícího autobusu u cesty. Strhne volant přímo na obchůdek. Koukáme na to z bezpečí obchůdku, jak ve spomaleným filmu. Něco je špatně. Na to místo, kde před chvílí stáli naši, si stoupli další lidé od nás z autobusu. Nehoda. Ošklivá. Havarované auto letělo směrem k nám. Ti lidé, předtím sedíc kousek od nás v autobusu, už tam nesedí. Jsme v šoku. Převoz do nemocnice, nikdo nic neví.
Znovu nasedáme a pokračujeme dál. Pořád si v hlavě omílám: „zachránila jsem je. Zachránila jsem mamku a taťku.“ Pak mi dochází: „musel někdo zemřít místo nich? Zabila jsem je?“ Po pár dnech se dovídáme detaily. Došlo k těžkému zranění, jsou v nemocnici.
Až teď po letech, když se vracím do této vzpomínky, vím, že jsem tenkrát měla silný vhled a andělé stáli při mně. Při nás.

Druhá vzpomínka mých osmnáctin

Silnice je zledovatělá, je mlha. Já a kamarádka si sedáme dozadu, mezi námi televize a dítě. Vepředu kluci. Rádio hraje strašně nahlas. Slyším agresivní hudbu, jedeme moc rychle. „Zpomal, zpomal. Jedeme moc rychle.“ Odpovědí je smích a zesílení rádia. Pár kilometrů za Třebíčí dostáváme smyk, čas se zpomalí. Mikrosekundu předtím dostávám z nebe rady, co mám dělat: „skloň hlavu. Chyť televizi. Drž ji.“ Nevím, kde se ve mně bere taková síla, ale zapřu se a držím, jinak by prolítla kdoví kam. Kamarádka chytá bráchu a celýho ho kryje tělem. Náraz. Auto na odpis. Lezeme ven, auto se zastavilo o betonový sloup. Necháváme auto na místě, nikomu nic není. V šoku jdeme pěšky zpět domů.
Sedím v kuchyni. Je mi hrozná zima. Houpu se a koukám do blba. Táta: „co je?“ Odpovídám: „nic tati. Nic.“ Hlavně se nepřiznat. Nepustil by mě na chatu. Říkám mu: „Asi jsme ťukli auto.“
Dělám, že nic a ještě ten den znovu všichni nasedáme do půjčeného auta. Jedeme v tichu, pomalu. Šíleně se bojím, jsem zakouslá do ruky, abych nevydávala zvuky.
Třetí vzpomínka směřuje k autoškole

Pár měsíců později: „mám ho! Udělala jsem řidičák!“ Jen mi nedošlo, že mi k tomu chybí auto a sebevědomí.
Do rodinnýho auta smím jen s tátou. Nedává mě. Jezdím moc pomalu. Jezdím moc pomalu: „přidej. Přidej. No tak ho předjeď.“ Nevěřím si, sahá mi na nohu a silou mi stlačuje pedál s plynem. Jedu rychle a nechápu, co mám dělat.
Další jízda, nedokážu se rozjet v kopci na křižovatce. Za mnou kolona. Říká mi: „ty se v životě nerozjedeš. Ty se nikdy nerozjedeš. Vystup. Okamžitě si vystup.“ Obcházím auto na rušné křižovatce a rozklepaná si sedám na místo spolujezdce. Táta přebírá řízení a v tichu jedeme zpět domů.

Čtvrtá vzpomínka mě vede k mým dvacetinám

Takhle jezdím několik měsíců, než přijdu na systém- jezdím jen s řidiči, kteří jezdí opatrně a pomalu. Eliminuju strach a pomalu zapomínám.
Na všechny vzpomínky zapomínám. Potlačila jsem je. Když se mě někdo zeptá, proč neřídím, lžu: „vždyť já to přece nepotřebuju. Jsem ve velkým městě, je tu dostupná mhd.“ Ve skrytu duše se stydím, že nedokážu něco tak obyčejnýho jako je řízení auta.

Každá si v sobě neseme svůj příběh.
Já jsem se rozhodla ho přepsat.