Ráda by sis stoupla do svý síly a zůstala v ní?
Nebaví tě, že chvíli ti to jde. Je ti v tvý síle dobře a při první srážce s náročnější realitou je pryč? Tak nějak nenápadně si totiž sklouzla do autopilota a plníš nějakou roli. Roli partnerky, obětavé mámy, zaměstnance roku, který všechno zařídí. A kde není autenticita nemůže být ani energie. Jen únava.
Jaká byla moje cesta?
Od dětství nemám dva zuby. Špičáky. Prostě musely ven. Oba. Až do dospělosti jsem to neřešila, ale narážela jsem na jednu věc. Neumím se ozvat. Neumím se ohradit. Neumím si ustát svoje vlastní hranice. Když jsem se na to zeptala okolí, dostala jsem odpověď- ale my z tebe tu sílu cítíme. Ty se nedáš. Ty to „tam“ někde máš. Tak prý někde. Ale kde?
Rok zpátky jsem se dočetla, že v horních zubech- špičácích je ukrytá síla. Obrana. Špičáky slouží taky k útoku. Jsou vidět, když vyceníte zuby. Respektive, když zvíře vycení zuby.
A mně to najednou došlo. Takový malý aha moment. Tak takhle to možná je s mojí vnitřní silou.
Ženská chůze
Zcela intuitivně jsem opět zamířila do Stromovky, rozlehlého parku uprostřed Prahy. A chodila jsem. A vrčela. Ale jak. Nemohla jsem si pomoct. I když bez špičáků, energeticky jsem se s nimi spojila. Chodila jsem a vrčela, cenila zuby. Prostě to chtělo ven. A půda a země pode mnou si to vzala. Následovala jsem svoje pravidlo- emoci, zvuk pouštět dolů do země, nemířit ho na nikoho. Všechnu energii dát jí- zemi. Ta si ji vezme. Tímto způsobem to nikomu neublíží.
Moje síla je zpět
Kdo zná Stromovku tak ví, že bývá plná lidí. Zejména maminek s dětmi, venčícími se psy, lidmi na pikniku. A že ženské vrčení tam nebývá úplně často. Ale já tam byla. Stačil mi první pes, který se přikrčil a stáhl ocas, aby mi došlo, že moje síla je zpět. A už napořád.
Vlčice
Od té doby vrčím. Na živo. Hezky s vyceněnými zuby. A ulevuje se mi. Aspoň tak často nevrčím na druhý v běžným životě.
Rada na závěr- zkus si teď zavrčet. S otevřenou pusou a vyceněnými špičáky. Když už je máš, tak je používej. I kdyby jen ve chvílích, kdy se nikdo nedívá. Ta síla tu je. A je tvoje. Tak si ji vem. Vrrrrrrr.
Jo a mimochodem- ve dvou se to lépe vrčí.
Tak ahoj třeba na Vysočině.
~ S láskou Stáňa Eisnerová ~